Nikdy to nevzdávám, říká Ivo Koblasa a dál sní o paralympijské medaili a duhovém dresu
Marek Matějka, foto Josef Vaishar/cycling.photography
Bojovat s nepřízní osudu je pro Iva Koblasu životním údělem. Našeho v současnosti nejlepšího hendikepovaného cyklistu pohání vpřed především dva velké cíle - zisk první medaile na Paralympiádě a titul mistra světa.
O svém životním příběhu a cyklistické kariéře nedávno vydal knihu Nikdy to nevzdávám a název knihy přesně vystihuje Koblasův přístup k závodění a největší úspěchy v sedle kola. Trojnásobný účastník Paralympijských her je vicemistrem světa a mistrem Evropy, reprezentuje na dráze i na silnici a vše směřuje především k Paříži 2024.
Získat takové úspěchy je nepochybně mimořádně náročné a kromě skvělé přípravy, svědomitého tréninku a potřebných financí je potřeba i štěstí. Avšak v porovnání s Ivovým životním příběhem, který byl vždy spojen s cyklistikou, se to zdá jako malý krůček. Patrně kvůli dětské mozkové obrně prodělané při porodu nemohl od narození jednou polovinou těla a díky intenzivní terapii a zejména díky odrážedlu se mu podařilo tělo rozhýbat. S kolem je proto spojen celý Ivův život.
To však nebylo vše, k obrně se přidaly další zdravotní potíže, především epilepsie. Stále častější a prohlubující epileptické záchvaty ohrožovaly Ivův život, proto se přistoupilo k provedení kalosotomie, operace, při které lékaři oddělí hemisféry mozku. Rázem byl zase na začátku. Opět se musel učit chodit a pohybovat. A samozřejmě také jezdit na kole. Ale ani tehdy se nevzdal a ke kolu se vrátil.
Od beznaděje k medailím
„Neměl stabilitu, což se projevovalo tím, že se nejdřív půl roku musel učit jezdit. Tady na brněnském velodromu ho to učil pan Černohlávek,“ vzpomíná Ivův otec Ivo Koblasa starší na legendárního trenéra Miroslava Černohlávka. „Ivo jezdil po velodromu na chodníčku a každých deset metrů padal. Pan Černohlávek šel a postavil ho a pořád to zkoušeli. Zkoušeli to půl roku, dokud se to nenaučil. Když se to naučil, vyrazil na trénink na silnici, ale stávalo se, že Ivo jel a najednou vybočil o dva metry doprava nebo doleva. Vlevo hrozilo, že ho srazí auto, vpravo trefil škarpu a spadl. Ale tak to pan Černohlávek nevzdal, jezdil za Ivem v autě a s mou ženou tomu věnovali spoustu času.“
Bylo jasné, že je třeba víc tréninku a jistoty. „Pan Černohlávek vzal Iva zase na dráhu, dál trénovali, naučil ho jezdit na kole, jezdit v pelotonu a díky němu se Ivo dostal tak daleko.“ Miroslav Černohlávek vychoval pro velkou cyklistiku některé nejlepší české cyklisty, jakými byli Jiří Škoda, Jiří Pokorný, Tomáš Bábek a také Ivo Koblasa. „Možná ani on sám nevěřil, že se z Iva stane závodník, protože to chvílemi bylo naprosto beznadějné,“ pokračuje Ivo Koblasa starší, který sám má největší vliv na Ivovu kariéru a svého syna podporuje ve všech ohledech.
Mladší z Koblasů to na kole dotáhl až k mezinárodním úspěchům. Za což podle otce vděčí silné vůli, kterou možná podědil po dědečkovi z matčiny strany, generálovi Emilu Bočkovi, příslušníkovi československého letectva ve Velké Británie za 2. světové války. „Děda má v sobě vnitřní motor, který ho posouval vpřed, i v tom mladém věku odletěl do Anglie a Ivo má v sobě taky něco takového, co ho táhne dopředu. Poprvé jsme ho vzali na závody v Plzni v osmi letech, skončil poslední, ale začalo se mu to líbit a kolo se stalo posedlostí.“
Autor knihy Nikdy to nevzdávám, Jan Rupp, s hrdinou knihy Ivem Koblasou.
Právě i o dědečkovi se píše v knize Nikdy to nevzdávám, kterou Ivo Koblasa připravil společně se spisovatelem Janem Ruppem, který kvůli spolupráci s Ivem zcela změnil žánr: „Moje předchozí knihy byly úplně jiné, ale sám sportuji a jezdím na kole, tak jsem říkal, že bych mohl zkusit něco jiného. Ivův životní příběh jsem znal a fascinoval mě. Je to trochu americký příběh, kdy z dítěte, u kterého se nevědělo, jestli bude chodit, mluvit, nebo možná vůbec žít, se stal cyklista evropského a světového formátu.“
Důležitá byla nepochybně také podpora nakladatelství Albatros, které o životopis Iva Koblasy hodně stálo. „Důvěra Albatrosu mě překvapila, protože když jsme jim předložili jen koncept knihy, tak nám hned dali smlouvu,“ dodává Jan Rupp. „Příprava zabrala asi rok, vydání zdrželo nedostatek papíru, kvůli tomu se to asi o půl roku opozdilo, ale nesmírnou výhodou bylo, že příběh, který jsme chtěli vyprávět, existuje, nebylo třeba ho vymýšlet a stačilo mu dát nějakou formu, což se snad podařilo.“
„Poselstvím knihy je, že i z beznaděje se může něco zrodit,“ vysvětluje Ivo Koblasa starší. „Od lidí ze sportovního prostředí máme pozitivní ohlasy, ale ta kniha je určená nejenom pro sportovce, ale i třeba pro rodiny, které mají nějaký hendikep, s něčím se vyrovnávají. Je to kniha o naději. Bohužel si myslíme, že jsme zatím neoslovili koncovou skupinu čtenářů, která by se z ní dozvěděla zajímavé věci.“ Kniha je totiž nejenom o cyklistice, ale o celém životě. „Ivo byl v Brně možná jedním z vůbec prvních žáků integrovaných do školy. Integrace hendikepovaných byla nedávno velkým tématem, prošli jsme si docela náročným martýriem a v knize je to popsáno. Má o tom co říci a možná že i někteří pedagogové, kdyby si ji přečetli, tak by pochopili i pohled z druhé strany. Jak složité je pro rodiče s postiženým dítětem dostat se do normálního života a jak zbytečné jsou překážky, které jsou jim kladeny.“
Paříž 2024
Ivo Koblasa dotáhl svou sportovní snahu až do reprezentace. Po třech účastech na Paralympijských hrách je dalším velkým cílem Paříž 2024. A příprava na čtvrté Hry už začala. „Připravuji se na to už od letoška. Nejtěžší jsou poslední dva roky před konáním Her. Musím sbírat body a vyjet si nominaci, protože místa jsou omezená,“ vysvětluje Ivo Koblasa. Na nejvyšší úrovni kombinuje silniční cyklistiku a dráhu. „Uspět chci ve stíhačce a scratchi na dráze a případně v silniční časovce. V závodě s hromadným startem je to těžší, protože jsou složené kategorie a víc jich jede o jednu sadu medailí.“
Na posledních dvou světových šampionátech na silnici jel o přední umístění, v portugalském Estorilu skončil pátý a letos v Kanadě zaznamenal osmou příčku. V říjnu absolvoval dráhový šampionát v Paříži. Také zde se vešel pětkrát do první desítky. Devátý skončil v letmých 200 metrech, osmý v pevném kilometru, sedmý ve stíhačce a nakonec zajel skvělé čtvrté místo ve scratchi. V omniu obsadil sedmé místo.
Na třech paralympiádách zaznamenal celkem jedenáct umístění v top ten. Nejvíc si však váží druhého místa na světovém šampionátu v roce 2014. V Greenville si v silničním závodě s hromadným startem dojel pro stříbro. „Duhový dres a medaile z Her jsou pro mě největší motivací,“ dodává.
Kromě medailí a vítězství má Ivo Koblasa na kontě i další velký úspěch, i když není tolik vidět. I díky němu se změnil pohled cyklistů a fanoušků cyklistiky na hendikepované závodníky. „Ať už jde o mezinárodní cyklistiku, ale i o tu českou, tak za dobu, co Ivo závodí, se velmi změnilo chování samotných závodníků a chování trenérů. Dnes za námi trenéři chodí, gratulují a fandí nám. Hodně se to změnilo v pozitivním smyslu a vytváří se v naší cyklistice zdravé jádro, i když se to někdy nezdá. A stojí za to, na něm stavět. Můžou tu být zdraví i postižení a pořád je to jedna cyklistika. Velký dík za to patří panu Černohlávkovi, protože spousta trenérů jsou jeho odchovanci a i když už mezi námi není, tak ti, kteří pod ním trénovali, nebo ho znali, tak sami vědí, že je to jedna cyklistika. Pochopili, že to má smysl a všichni jsme v jednom sportovním prostředí. Jedna vše jsou medaile, ale druhá věc je ta dřina za tím. Chtěl bych, aby se nad nikým nelámala hůl po prvních neúspěších,“ uzavírá Ivo Koblasa starší.
Marek Matějka